Růže v „Klapzubově rodině“. Třináct let jsem čekala, září Kuříková po životním závodě

Růže v "Klapzubově rodině". Třináct let jsem čekala, září Kuříková po životním závodě; Zdroj foto: Archiv Petry Kuříkové

Ještě ve vás doznívá nedělní úspěch ze španělské Pontevedry?

Včera se ke mně ještě dostalo pár fotek ze závodu, tak jsem dávala příspěvek na Instagram s takovou myšlenkou, že jsem na první vítězství ve Světovém poháru čekala třináct let. Je to neskutečné.

Český triatlon čekal tři roky, od triumfu Venduly Frintové v Karlových Varech. Pro vás to bylo zároveň vůbec první umístění na stupních vítězů. Při poslechu české hymny jste se rozplakala.

Ano, bylo to hodně emotivní. Jen ten samotný sportovec ví, kolik práce za tím stojí a kolik lidí ho na cestě provázelo. Všechny tyto pocity se ve mně mísily, byl to velký zážitek.

Proč přišel životní výsledek zrovna teď?

Podle mě má největší vliv změna trenéra. Na začátku roku jsem přešla k Brettu Suttonovi, v mých očích nejlepšímu triatlonovému kouči. Po půlroce si moje tělo zvyklo na velkou zátěž, kterou pod ním absolvuju, a vše se to teď zúročilo.

Kdo vás trénoval předtím?

Nejdříve moje maminka, při studiu na vysoké škole český trenér Luboš Bílek. Posledních pět let působím ve Švýcarsku, kde jsem prošla pod rukama jejich reprezentačního trenéra, Skota Gordona Crawforda. Teď jsem u Bretta, který pochází z Austrálie, ale žije ve Švýcarsku.

V čem konkrétně vám změna prospěla?

Za Brettem stojí spoustu úspěchů. Vytrénoval triatlonistky, které získaly medaili na olympiádě či mistrovství světa, v Sydney 2000 zase dovedl k bronzu Čecha Honzu Řehulu. To je pro mě velká motivace směrem k příští olympiádě v Paříži. A co se týče tréninku, týdenní dávky jsou vyšší než dříve, ale Brett to umí sestavit tak, že je moje tělo zvládá. Kdysi jsem trénovala méně a měla jsem pocit větší únavy než teď. Také místo týdenních plánů se nyní s Brettem v tréninku rozhodujeme den po dni.

Pojďme zpět k nedělnímu triumfu v Pontevedře. Po cyklistické části jste byla na 35. místě, ale na deseti kilometrech jste všechny předběhla a vyhrála o třináct sekund. To se v triatlonu nestává moc často, ne?

Zní to zvláštně, ale v podstatě na kole ujela jen skupinka pěti holek, které měly zhruba minutový náskok na velký balík, v němž jsem byla i já. Do depa jsem vjížděla spíše na konci, proto jsem vybíhala až pětatřicátá. Zároveň jsem ztrácela jen minimum na šesté místo. A na čelo minutu.

Tu jste vnímala jako smazatelný rozdíl?

Na běh jsem si věřila, z tréninku jsme věděla, že jsem na tom dobře. Ale nenapadlo by mě, že smažu minutové manko tak jednoduše. Opravdu jsem i po závodě měla pocit, že bych mohla běžet dalších deset kilometrů. Skvěle se mi to sešlo. Běh je navíc od mých triatlonových začátků mojí nejsilnější disciplínou, i když samozřejmě pracuju na tom, aby byly všechny tři vyrovnané.

Jak cenné bylo vítězství z hlediska konkurence na startu?

Konkurence byla poměrně vysoká. Startovní čísla dostáváme podle žebříčku s bodovým pořadím a já jsem měla dvacítku. Vždy si mezi sebou říkáme, že je fajn, když člověk porazí své startovní číslo. Takže i z tohoto pohledu to byl senzační výsledek.

Zároveň vás těšilo, že za vítězství v závodě SP dostanete mnoho bodů do olympijské kvalifikace. Jak funguje?

Je to poměrně složitá věc, už kvůli tomu, že se rozběhla vlastně dva a půl roku před olympiádou. Ve zkratce se ale dá říct, že se mi do kvalifikace počítá čtrnáct nejlepších výsledků ze závodů SP, mistrovství Evropy a Světové série, která v triatlonu nahrazuje mistrovství světa.

Olympiádu jste okusila poprvé vloni v Tokiu, ale kvůli covidové situaci za specifických a přísných podmínek. Žene vás směrem k Paříži 2024 také vidina „pravých“ olympijských her?

Rozhodně. Tokiem jsem si splnila dětský sen účasti na olympiádě. Ale byla jsem tam snad jen čtyři dny. Měla jsem celkově pocit, že to nemá moc společného s olympijskou myšlenkou. Směrem k Paříži věřím, že by se na mě přijela podívat rodina nebo i lidé z mého domácího klubu v Jablonci. Mám také příznivce ve Švýcarsku, kteří mi říkali, že už teď se těší, až mi pojedou na olympiádu fandit.

Jste coby česká reprezentantka v triatlonu profesionálkou?

Naštěstí ano. Po dostudování vysoké školy se triatlonu věnuju plně profesionálně. Díky tomu, že mám plný úvazek na Olympu, v centru sportu Ministerstva vnitra. Na druhou stranu žiju ve Švýcarsku, kde by to šlo s daným platem jen těžko. Mám ale štěstí, že bydlím u přítele, který mě navíc v triatlonu také podporuje. Závodíme po celém světě, je to náročné, ale s celkovou podporou si nemám na co stěžovat.

V dubnu jste byla z jednoho závodu vyloučena kvůli tomu, že jste si odplivla. Už jste se to odnaučila?

(úsměv) Naštěstí tohle pravidlo platilo jen pro triatlon v hale. Brzy po mém incidentu bylo navíc změněno tak, že už ani za odplivnutí v hale diskvalifikace nehrozila. Mohla za to být jen desetivteřinová penalizace. Skoro všichni se v ohlasech postavili na moji stranu. Brali to tak, že je to normální reakce při sportu.

Na závěr ještě k vaší rodině. Zaznamenala jste v červnu fotbalový zápas ve Studenci, k němuž nastoupila kompletní jedenáctka Kuříků, tedy vašich příbuzných?

Nevěděla jsem, že se to plánuje, ale pak se to ke mně doneslo. (úsměv) Ano, je to moje příbuzenstvo, tatínek ze Studence pochází. Žije tam spoustu Kuříků. V tom zápase hrál můj bratranec i strejda. Pyšně se k nim hlásím. Dá se říct, že jsme poměrně sportovní rodina. Tatínek dělal biatlon, moji bratranci také na docela vysoké úrovni.

Vy jste dříve fotbal nehrála?

Ne, to vážně ne. Já si s míčem nerozumím, v tělocviku jsem mu vždy spíš uhýbala. Na tohle opravdu nemám talent.

Při onom fotbalovém zápase se sešly další desítky Kuříků na tribuně. Přijdou vám v září fandit na triatlonový Světový pohár do Karlových Varů?

Bylo by to krásné! Já se v Čechách jinak vyskytuju opravdu málo, jen na Vánoce a při těch závodech ve Varech. Proto mi nevyšel ani ten fotbal.

You May Also Like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *