Bude mě to užírat navždy, říká Kovář k selhání Curychu. Nezájem Motoru ho zklamal

Bude mě to užírat navždy, říká Kovář k selhání Curychu. Nezájem Motoru ho zklamal; Zdroj foto: Milan Kammermayer

V neděli jste s Curychem prohráli sedmý zápas finále proti Zugu (1:3). Stále jste toho plný, nebo jste doma přišel na jiné myšlenky?

Spíš si uvědomuju čím dál tím víc, co jsme ztratili. Dodnes se třeba hrabu v tom, že kdybych v pátém čtvrtfinále play off extraligy 2011 chytil nájezd Jirkovi Burgrovi, vedli bychom 3:2 a sérii jsme mohli zvládnout. Místo toho jsme zápas prohráli a pak vypadli. Takže jak se znám, letošní finále švýcarské ligy mě bude užírat do konce života.

Pamatujete si dost dobře všechny klíčové momenty kariéry?

Pamatuju si ze své kariéry asi všechno, mám na to docela bednu. Tím spíš, když jsem v druhé polovině kariéry, bude se mi přes letošní ztracenou šanci těžko přecházet.

Analyzoval jste si v sobě, co se stalo, že jste ve finále ztratili náskok 3:0? Stává se to skutečně zřídkakdy.

Hráli jsme proti výbornému týmu. Je třeba říct, že první zápas jsme otočili těsně před koncem, v druhém jsme dali vítězný gól v 57. minutě a podobný byl i třetí. Takže jsme vedli 3:0, ale bylo to nesmírně vyrovnané. Ve zbylých utkáních dali ten zlomový gól oni. Jinak byly ty zápasy jako přes kopírák.

Byla před nedělním sedmým zápasem psychická výhoda na straně Zugu, který srovnal z 0:3 na 3:3?

Nic takového jsme si nepřipouštěli. Naopak se nám do něj vstupovalo mnohem lépe než do pátého nebo šestého. Věděli jsme, že to je poslední zápas, že se po něm půjdeme vyšlapat a protáhnout, že si dáme pivo, ať to skončí jakkoliv. Zug byl před sérií lehký favorit a my jsme první zápasy tak trochu uloupili. Za stavu 3:0 jsme si na sebe asi sami naložili tíhu, že musíme vyhrát. Kvůli tomu se nám hrálo hůře.

Obrat z 0:3 na 4:3 je v hokejovém světě raritní, ale v letošním play off ve Švýcarsku se přihodil dvakrát. Davos ve čtvrtfinále takto vyřadil Rapperswil.

Ano. My sami jsme ve čtvrtfinále s Bielem prohrávali 0:2, třetí zápas pak dospěl až do druhého prodloužení. Nehráli jsme dobře, mohlo to být 0:3 a třeba by byl konec. Pak jsme zase prohrávali 2:3 a 0:1 sedm minut před koncem šestého zápasu. Zkrátka ve Švýcarsku bylo těch zvratů obecně dost. My jsme si obraty i sedmý zápas zažili z obou stran.

Bylo takové play off náročné na psychiku?

Spíš jsem si to užíval, to je na hokeji to hezké. Hlavně ve Švýcarsku vám veřejnost umožní si hokej také trochu užít. Ano, chtějí po vás největší nasazení, ale berou to jinak než v Česku. Možná proto tolik obratů.

V Česku jsou diváci kritičtější?

Přesně tak, ale nejen diváci, obecně hokejová veřejnost. Švýcarští diváci mě v play off překvapili tím, že vytvořili snad i bouřlivější atmosféru, než známe u nás, kde se na stadionech spíš nadává. Ale myslel jsem to tak, že u nás se hokej více rozebírá, mnohem více specialistů se rádo vyjadřuje. Ve Švýcarsku se k vám tyto věci tolik nedostanou.

Jaké bylo zahrát si ve finálové sérii proti bratrovi Janovi a mít ho neustále na očích?

Byli jsme spolu skoro pořád i mimo zápasy. Chodili jsme na obědy, večeře, navštěvovali jsme se. Žili jsme život mimo sérii a pak druhý na ledě. Hrát finále proti bráchovi, málokdo má podobnou zkušenost. Když jsem v Curychu v zimě podepsal, dělali jsme si legraci, že by to takhle mohlo vyjít. Opravdu se to stalo, budeme na to nadosmrti vzpomínat. Oběma se nám ta série navíc herně povedla.

Musí být zvláštní trávit spolu mimo led skoro všechen čas a pak naopak proti sobě nelítostně bojovat o titul.

Jasně. Když mi před brankou mlátí bráchu, není mi to dvakrát příjemné. Dvakrát jsem na našeho beka křičel, ať už ho nechají. Ale pak mi ji tam dvakrát fláknul on sám, tak si říkám, že toho beka příště nechám, ať tě taky pěkně oseká. (smích) Bylo to zajímavé, dost emotivní. Když jsme oba zároveň dostali cenu pro nejlepší hráče utkání, zatleskali nám fanoušci obou týmů. Série byla hezká i v tom, že lidé sledovali vedle souboje Zugu s Curychem i náš bratrský souboj.

Jaká je švýcarská liga pro brankáře? Často jste měl v zápasech mnoho zákroků, v bráně jste se nenudil.

Náš mančaft byl naladěný jen na hru dopředu, z čehož jsem byl zpočátku překvapený. V průměru jsem podle mě měl více než 35 střel za zápas a nebyly to jen tak nějaké střely. Na velkých kluzištích se tvoří hodně šancí, Švýcaři rádi kombinují a oproti extralize mají spoustu špičkových cizinců, mohou si je dovolit. Zachytal jsem si skoro třicet zápasů, což bych na podzim po své pauze neřekl.

Koleno, které vám zkraje sezony nateklo a neumožnilo chytat, jste dokázal udržet v dobrém stavu?

Báli jsme se o tom s doktorem a trenéry mluvit, v play off jsme hráli dvě série na sedm zápasů, dva měsíce skoro pořád obden. Měli jsme strach, jestli koleno ten nápor zvládne, ale vydrželo perfektně. V Rusku byl v září problém v tom, že si koleno brzy po operaci na námahu nezvyklo. Chtělo to více času, teď už se cítím jako dřív a mám z toho radost. Vypadalo to, že skončím a budu se hokeji věnovat jen jako trenér nebo poradce. Naštěstí to tak není.

Projevila teď reprezentace zájem o vaše služby?

Ne, žádný kontakt neproběhl.

Měl jste v hlavě, že byste zkusil zabojovat o mistrovství světa?

Popravdě ani moc ne. Poprvé v kariéře jsem měl mančaft, s kterým byla šance vyhrát, udělal jsem pro to všechno. Národní tým mě napadl někde vzadu, když jsem si od Petra Nedvěda (generální manažer reprezentace, pozn. red.) v médiích přečetl, že nám s bráchou možná budou volat. Ale tím, že se mi neozvali, tak jsem nad tím nepřemýšlel. Takže teď už spíš spřádám plány na léto, které letos nebude moc dlouhé.

Jak se těšíte na novou výzvu ve Spartě, s kterou jste podepsal kontrakt na dvě sezony?

Ještě jsem nad tím tolik nepřemýšlel, i když smlouvu mám podepsanou už dlouho. Sparta hrála taky finále play off, takže jsme spolu ještě skoro nic neprobírali. Řeším bydlení v Praze, výstroj a nástřik masky, ale nic jiného v hlavě zatím nemám.

Hrály při rozhodování pro Spartu roli její vysoké ambice?

To ani ne, spíš jsem vnímal, že o mě nejvíce stála. Liberec měl zájem, ale nakonec se rozhodl pokračovat s Petrem Kváčou. Hradec jsem shodil ze stolu, tenhle krok jsem dělat nechtěl. Kometa podepsala Marka Čiliaka a už se mi dál neozvala. Sparta projevila největší zájem, byla se mnou v kontaktu už od chvíle, kdy vyšly najevo moje problémy s kolenem. Nabízeli mi už v září pomoc, zachovali se ke mně skvěle.

Co Motor? V Českých Budějovicích jste s extraligou začínal.

Čekal jsem, jestli se ozvou. Strávil jsem tam sedm let, pořád si úplně nedokážu představit, že budu extraligu chytat jinde. Ale tím, že se mi Budějovice neozvaly, jednal jsem s jinými týmy.

Mrzí vás to?

Zamrzelo mě, že nepřišel žádný kontakt. Absolutně jsem chápal, že když budou spokojeni s Dominikem Hrachovinou, podepíšou ho dál. Ale mrzí mě, že se nikdo neozval, přestože jsme před rokem byli domluveni, že podepíšou gólmana na rok a až se budu vracet, tak že budou první, kdo se mnou bude o extralize jednat. Na podzim se tak nestalo, zase já jsem se taky nikam nechtěl nutit nebo doprošovat.

Říkal jste, že ve Švýcarsku jste měl díky menšímu zájmu médií a méně kritické hokejové veřejnosti větší klid na chytání. To naopak o postu brankáře Sparty se v Česku diskutuje snad nejvíce. Jak to berete?

Osm let jsem chytal v Rusku jako cizinec. To je pozice, která se tam nejčastěji mění, nejčastěji se na brankáře hází vina, když je neúspěch. Vím, že o brankářích Sparty se roky mluví, ale říkám si, že kdo by tu roli měl zvládnout lépe než já. Když jsem teď prožil možná nejlepší sezonu kariéry. Těším se na to, je to pro mě hrozná výzva. Na druhou stranu mám tlak rád. Bude záležet, jak se sžiju s novým týmem, jak budeme hrát a jak budu chytat. Ale doufám, že Sparta získala gólmana, na kterého se bude moct v následujících letech spolehnout.

Otázka tlaku na brankáře ve Spartě souvisí s tím, jak dlouho v Praze čekají na titul. Letos skončili Pražané stříbrní, v příští sezoně budou ambice nejspíš znovu nejvyšší.

Určitě. Ale už letos jsem viděl, že o titulu se v šatně hráči v průběhu sezony nebaví. Byla by to největší chyba. Když v srpnu nebo v září mluvíte o titulu, trochu zapomínáte na tu cestu. Kolikrát je podle mě právě ta cesta mnohem hezčí než finální den, kdy zvednete pohár a končí to. Sparta měla a vždy bude mít nejvyšší ambice, to je jasné, ale musí se pracovat každý den.

You May Also Like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *