Má šlechtické jméno, ale život hraběnky nevede. Kolowratové s češtinou pomohl hokej

Má šlechtické jméno, ale život hraběnky nevede. Kolowratové s češtinou pomohl hokej; Zdroj foto: ČTK

Samantho, vaše jméno se objevuje ve dvou variantách – Samantha Kolowratová a Sammy Kolowrat. Kdy kterou variantu používáte?

Kolowratová používám v České republice, takže i když hraju za reprezentaci. Naopak v Americe používám jen zkrácenou formu Kolowrat, kterou mám i v americkém pasu.

Tohle jméno má navíc za sebou velice dlouhou historii.

Děda byl hrabě Kolowrat, ale můj táta se narodil v Americe  Víme o naší historii, ale táta se nikdy necítil jako Čech. Pak se ale moji rodiče přestěhovali do Prahy a konečně se asi ve 32 letech naučil mluvit česky. Jméno mám tedy po dědečkovi, ale rozhodně nemám takový život, jaký by si asi veřejnost u hraběnky představila. Mám slavné jméno, znám historii a mám z toho velký respekt, ale mám úplně normální život.

Takže se jako hraběnka nepotkáváte s něčím specifickým nebo neobvyklým?

Lidi jsou docela zvědaví, jestli máme nějaký hrad nebo les. (směje se) Jinak žiju jako všichni ostatní, jenom hraju hokej.

Jestli váš původ směřuje především do Ameriky, jakou máte vy osobně vazbu na Českou republiku? Česky se zjevně domluvíte…

Musím říct, že česky určitě nemluvím tak dobře, protože jsem se sice narodila v Praze, ale doma jsme česky nemluvili. Neměla jsem možnost se česky naučit ani na základní škole, protože jsem vždy chodila do mezinárodní nebo americké školy, kde jsme mluvili anglicky. Česky jsem se naučila, až když jsem začala hrát hokej, takže gramatiku fakt neznám a neovládám. Neumím to, ale spoluhráčky mi v tomhle vždycky hodně pomáhaly.

V Česku chybí profesionální soutěž

Jak jste se vlastně dostala k hokeji?

Maminka chtěla, abych vyzkoušela každý sport. Hrála jsem fotbal nebo tenis a ona, když byl malá, dělala krasobruslení, takže chtěla, abych zkusila i to. Brácha začal s hokejem a já s krasobruslením. Vůbec mě to nebavilo, tak jsem se jí zeptala, jestli bych taky nemohla hrát hokej, protože jsem chtěla být se svým bráchou. Řekla mi na to, že ano, ale musím vydržet hrát minimálně rok, protože musela koupit veškerou výstroj, která není levná. S tím jsem souhlasila a nakonec nebylo vůbec proč se strachovat, jelikož hned na prvním tréninku jsem se do toho sportu strašně zamilovala.

Pomohla vám v hokeji průprava z jiných sportů?

To si úplně nemyslím. V krasobruslení jsem se naučila bruslit, ale jinak jsem se musela docela rychle naučit vše nové. Naučit se hrát s hokejkou pro mě bylo na začátku docela těžké. Hokeji se člověk nemůže věnovat jeden den a myslet si, že hned vše umí. Musí makat fakt každý den a strávit na zimáku hrozně moc času, aby byl v tomto sportu dobrý. A já jsem se snažila a zůstala u toho.

Co je v hokeji vaše silná stránka?

Řekla bych, že spolupráce. Vztah, který mezi sebou se spoluhráčkami máme, je speciální. Je důležité naučit se na takové úrovni spolupracovat s lidmi, kteří si byli nejprve úplně cizí. A pak taky hokej je hodně tvrdý sport, takže si člověk musí zvyknout na to, že bude pořád padat a zase vstávat. Tenhle aspekt by se dal také považovat za mou silnou stránku, protože si myslím, že jsem se to naučila docela rychle a dobře.

S hokejem jste začínala v Česku, ale následně vaše kroky směřovaly do Ameriky. Co vás k tomu vedlo?

Chtěla jsem chodit na americkou univerzitu a zároveň hrát hokej. V tomhle to dělají v Americe strašně dobře. Dávají dohromady vzdělání a hokej, ale samozřejmě i ostatní sporty, netýká se to jen hokeje. Navíc americká univerzitní soutěž Division I je nejvyšší soutěží ve věkové kategorii od osmnácti do dvaadvaceti let, kterou může hokejistka hrát, pokud nehraje profesionální seniorskou soutěž. Takže to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se tak rozhodla. Nicméně jsem vždycky věděla, že chci studovat americkou univerzitu, protože jsem stejně nikdy nechodila do české školy.

Jaké rozdíly jste pozorovala mezi ženským hokejem v Česku a v USA?

V Česku nemáme profesionální ligu, naše soutěž není na nejvyšším levelu, na jakém může hokejistka hrát. Většina holek, které jsou tady se mnou v reprezentaci, taky chodila na vysokou školu v Americe, aby měly tuto příležitost a hrály v Division I, což je skoro jako profesionální hokej. Minimálně přístupem. Navíc je to skvělá příležitost, jak se naučit anglicky.

Dá se to tedy shrnout tak, že v USA je pro ženy hokejistky více možností…

Ano, stejně tak třeba v Rusku nebo ve Švédsku, kde teď hraju. Tam je ženský hokej na profesionální úrovni, což mimo jiné znamená, že za něj dostáváme i peníze. Samozřejmě nemluvím o takových částkách, jaké vidíme v mužském hokeji. Můžeme z toho žít, stačí to, ale zase si nepředstavujte nějaké závratné částky.

Zmiňovala jste hokej spojený se studiem na vysoké škole. V Česku už také vznikla univerzitní liga, vidíte v tom jistý pokrok?

Určitě ano, protože není jednoduché zkombinovat školu a zároveň sport. Je to dobrý krok dopředu v tom, že víc holek a kluků má přístup ke sportu a nemusí s ním končit, protože jdou na vysokou školu. Myslím si, že je to fakt super.

V Americe už funguje také NWHL, ženská obdoba NHL, ve které jste měla možnost si zahrát. Jaké to bylo?

Bylo to úplně super. Vím, že čtyři pět let zpátky vypadala i tato soutěž, nebo celkově ženský profesionální hokej, v Americe úplně jinak, ale teď mají peníze a sponzory. Bohužel jsem v této profesionální soutěži odehrála jen tři zápasy, než ligu přerušili, ale klidně bych se tam znovu vrátila. Velkou roli ve vnímání této soutěže hraje propagace, protože v USA samozřejmě chtějí, aby Američané věděli, co je ženský hokej. Reklamy a kampaně běží například i v televizi, což si myslím, že je super.

Teď ovšem hrajete ve Švédsku. Proč jste se tak rozhodla?

Přestěhovala jsem se do Švédska, protože jsem chtěla být blíž Česku. Věděla jsem, že budeme mít kvalifikaci, a držím palce, že snad i olympiádu, takže mi bylo jasné, že létat ze Švédska bude jednodušší. Hlavně teď v aktuální situaci s covidem. Taky už jsem se chtěla přestěhovat blíž k rodičům, protože jsem v Americe žila pět nebo šest let. Zároveň jsem o švédské lize slyšela jen samé dobré věci a hraje tam hodně spoluhráček právě z národního týmu. Myslím si, že toto angažmá ve Švédsku je pro mě super příležitost.

Jak se vám tam líbí?

Baví mě to tam, můžu hrát skvělý hokej a spoluhráčky jsou moc hodné. Výhodou pro mě je také to, že ve Švédsku všichni mluví anglicky, takže nemám problém tam žít. Myslím si, že bych tam klidně třeba ještě rok dva vydržela.

Olympiáda je velký sen

Jaké to pro vás je, reprezentovat Česko na akci, jako je olympijská kvalifikace?

Za reprezentaci jsem začala hrát ve čtrnácti nebo patnácti letech. V organizaci českého hokeje se pohybuji už dlouho a je to můj velký sen, dostat se na olympiádu. Holky v české reprezentaci jsou moje druhá rodina a cítím tu, že jsem fakt Češka. Sice jsem se v Česku narodila, ale jak jsem nikdy neuměla pořádně česky, tak jsem cítila, že si nezasloužím být Češka, být Kolowrat. Až díky reprezentaci jsem našla svou identitu. Našla jsem si tady druhou rodinu a je jasné, že se chceme dostat na olympiádu. Bojujeme o to už strašně dlouho a jsem ráda, že mám příležitost hrát s holkami světový hokej, protože na tyhle zážitky a zkušenosti člověk nikdy nezapomene.

Účastnila jste se už předchozích kvalifikací. Jak tedy vidíte vaše šance letos?

Máme nejlepší pozici v historii, ale na druhou stranu musíme hrát stále svůj hokej, soustředit se na svůj systém. Všechny ty předpoklady totiž neznamenají, že musíme vyhrát. Na jednu stranu je super, že jsme v dobré pozici, ale na straně druhé nesmíme zapomenout, že musíme makat, abychom si to zasloužily. Bude to hodně o psychice.

Hodně hráček říká, že v kvalifikaci hrají tři nejdůležitější zápasy ve svém životě. Máte to taky tak?

Nechci to říkat, protože pak cítím strašnou nervozitu. (směje se) Ale ano, takhle to je. Cítím, že jsou to nejdůležitější zápasy hlavně proto, že jak už jsem na kvalifikaci potřetí, tak si neustále opakuju, že už to musíme dát.

Může hrát roli to, že hrajete doma v Česku?

Určitě ano a já jsem nesmírně šťastná, že hrajeme tady. Můžou se na nás přijet podívat kamarádi nebo rodiče a já osobně se vždycky cítím líp, když vidím mámu a tátu. Taky nemusíme nikam letět nebo jet autobusem, můžeme v klidu zůstat tady, což je pro všechny pohodlnější.

You May Also Like

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *