Na vrcholu čeká sláva, v hrdle lahve smrt. K2 čelí poslední osmitisícové výzvě

Na vrcholu čeká sláva, v hrdle lahve smrt. K2 čelí poslední osmitisícové výzvě

„Je to krutá hora, která vás chce zabít,“ prohlásil v roce 1953 George Bell, jeden z horolezců, kteří se pokoušeli na vrchol do té doby nedobytné druhé nejvyšší hory planety (8611 m) vylézt. Bellovi ani nikomu jinému se to toho roku nepovedlo, ale přízvisko „krutá hora“ už K2 zůstalo.

Důvodů, proč má nejvyšší vrcholek pohoří Karákóram tak špatnou pověst, je víc. Tím hlavním je ale kombinace náročného terénu a nehostinného počasí, které zde většinu roku panuje. Během léta, kdy se o vrchol pokouší nejvíce horolezců, prověřují odvážlivce vichřice, sesuvy sněhu a ledu i hluboké mrazy. A to nejen v „zóně smrti“, tedy nad pomyslnou čárou 8000 metrů.

Výsledkem konstelace těžkého lezení a drsného počasí je chmurný poměr 4:1. První číslo počítá úspěšné výstupy na vrchol (aktuálně méně než 400), druhé odvážlivce, kteří za svoji troufalost zaplatili životem. Jejich přesný počet není známý, ale v tuto chvíli už se blíží stovce.

A teď si představte, že na vrchol „kruté hory“ chcete vylézt v zimě.

Příliš tvrdý oříšek i pro Poláky

„V zimním období je pobyt v základním táboře krutý. Teploty přes den i v noci jsou drsné. Když jsme lezli my, tak se teploty pohybovaly v základním táboře kolem -20 stupňů ve dne a kolem -30 v noci. A na vrcholu, jak jsem si později zjišťoval, to bylo kolem -40. A k tomu přidejte silný vítr,“ popisuje podmínky, které v zimě ve velehorách panují, Jarýk Stejskal, účastník zimní výpravy na jinou osmitisícovku Čo Oju (8188 metrů) v 80. letech.

Podobně mrazivá je i letošní předpověď pro K2. A i když expedice mají v základním táboře vyhřívané stany, ani pro ně není pobyt pod horou žádný med. Nemluvě o vrcholových partiích, kde nejen v lednu běžně řádí vítr o rychlosti více než 100 kilometrů v hodině a výjimkou nejsou ani dvojnásob silné vichřice, kterým neodolají ani specializované expediční stany. 

Takhle to o minulém víkendu vypadalo v základním táboře na K2:

„Došli jsme do druhého tábora a našli ho v troskách. Přišli jsme o oba naše stany i vybavení, které jsme chtěli využít při stoupání na vrchol. Jsem zoufalý, budeme muset rozmyslet, co dělat,“ smutnil v noci na pondělí Nirmal Purja, jeden z několika desítek odvážlivců, kteří letos chtějí vystoupit na vrchol. 

Podobné ztráty utrpěly v posledních vichřicích i další expedice. Ale pokud svůj letošní pokus některé týmy v nadcházejících dnech kvůli ztracenému materiálu vzdají, rozhodně nebudou první ani poslední. Podobně neslavně dopadly doposud všechny výpravy, které pod K2 v zimě zamířily.

Zuby si na K2 ostatně vylámali i specialisté z Polska, kteří si ze zimních výstupů na osmitisícovky udělali tak trochu národní sport, neboť byli při osmi ze třinácti dosavadních prvovýstupů. Například poslední velká polská expedice na „krutou horu“ trvala sice více než dva měsíce, ale maximální výška, do které se lezci dostali, činila „jen“ 7600 metrů. A to zejména kvůli příšernému počasí. 

Neznamená to ale, že by výprava skončila naprostým neúspěchem. Z lidského hlediska vše kompenzovali neuvěřitelnou záchrannou akcí na nedaleké osmitisícovce Nanga Parbat, kde jejich dvoučlenný tým zachránil život omrzlé a zdecimované francouzské horolezkyni Elisabeth Revolové, kterou našli ve výšce 6000 metrů. Její horolezecký partner Tomasz Mackiewicz už bohužel takové štěstí neměl, toho se již najít nepodařilo.

Záznam setkání Revolové se záchrannou výpravou na Nanga Parbat: 

Hrdlem lahve prošlo šest Čechů

Nemilosrdné počasí je jedna věc, ale na K2 se k tomu přidává ještě horolezecká obtížnost. Největší problém z tohoto pohledu představuje Bottleneck, česky „hrdlo lahve“. Jedná se o vysoko položený kuloár, tedy jakousi úzkou rokli, která vede přímo pod vrchol. Při svém výstupu tímto místem, které má leckde sklon až 60 stupňů, musí prolézt drtivá většina všech lezců, kteří volí nejfrekventovanější Abruzziho cestu. 

„Problém začne zhruba od výšky 7300 metrů, kde už můžou z výšky 8000 metrů padat laviny. A pak je tu Bottleneck, jednoznačně kritické místo celé hory. Tam je člověk strašně dlouho v zásahové zóně seraků (velké bloky ledu, pozn. red.), a navíc je tam hodně sněhu, nebo v zimě naopak čistý tvrdý led, který je v té výšce velký oříšek. To je těžké technické lezení v extrémní výšce,“ popisuje „hrdlo lahve“ Radek Jaroš, který jako první Čech dokázal vylézt na všech 14 osmitisícových vrcholů. Na K2 mu to mimochodem vyšlo až na pátý pokus.

Vůbec prvním Čechem, který Bottleneck prošel, je ale Josef Rakoncaj. „Z hlediska výstupu je to nejnebezpečnější místo. Celý úsek i se čtyřicetimetrovým traverzem je ohrožený tím největším vrcholovým serakem, ze kterého se může část uvolnit a ty horolezce smést,“ vysvětluje Rakoncaj, který jako první člověk v historii dokonce vylezl na vrchol K2 dvakrát, v roce 1986 Abruzziho cestou právě přes Bottleneck, o tři roky dříve pak náročnější severní cestou. 

Svoji smrtící sílu Bottleneck ukázal v 2008. Tehdy přímo v něm či jeho okolí zahynulo 11 lidí, kteří buďto spadli do hlubin, nebo je strhl padající led. Jejich trudný osud poměrně věrně líčí film The Summit z roku 2012, ale děsivé čtení poskytuje i stránka Wikipedie, která katastrofu encyklopedicky suše, ale přesto velice silně popisuje. 

Takhle to vypadá přímo v Bottlenecku:

„Je obrovská smůla, že serak tam třeba stojí 364 dní v roce a odlomí se zrovna ve chvíli, kdy má 17 horolezců vrcholový den. Věděli jsme, že je to hrozivá ledová gilotina, jdete a doufáte, že to zrovna nespadne. Každý to ví. Když chcete nahoru, musíte podstoupit tohle riziko,“ glosoval tragédii v rozhovoru pro Aktuálně.cz Libor Uher, jenž se na vrchol podíval o rok dříve. 

K neštěstí přitom došlo během tří letních dní, kdy počasí ještě občas ukáže svoji vlídnější tvář.

Raději nespat

Není se tedy co divit, že chmurná historie i příšerné předpovědi počasí dlouho odrazovaly potenciální pokušitele o zimní výstup. Letos je tomu ale jinak. Už od prosince se do základního tábora ve výšce přibližně 5200 metrů přesouvaly jedna výprava za druhou a horolezci pilně budovali výškové tábory a fixovali lana, aby byli připraveni na tu vzácnou chvíli, kdy se počasí umoudří a umožní jim stoupat třeba až na vrchol.

I přesto, že v zimě je na K2 denní světlo kratší dobu (aktuálně přibližně 10 hodin), cílem všech bude během jediného dne vylézt ze čtvrtého tábora (viz grafika) přes zmíněný Bottleneck na vrchol a zpátky do čtvrtého výškového tábora. „Myslím, že dobrý horolezec by na odfoukaném sněhu a tvrdé podložce měl během dne stihnout z Ramena K2 vystoupit na vrchol a zpátky,“ tvrdí Rakoncaj. „Když tam bude fixní lano, tak by to měli zvládnout.“

I pokud budou cesty zafixované lany a alespoň některé výpravy si navzdory horolezeckým puristům ponesou kyslíkové lahve, půjde o extrémně nebezpečný podnik. Stačí jeden zádrhel, jako byla špatně natažená lana při zmiňované tragédii v roce 2008, a mohou přijít velké problémy. Série smrtelných událostí, které tehdy vyústily v jedenáct mrtvých, začala zpožděním, které právě kvůli lanům horolezci nabrali. A když se následně přidaly sesuvy ledu ze seraku, které smetly lezce i fixní lana, bylo na katastrofu zaděláno. 

Také letošní pokušitele o zimní výstup tak může čekat nelehké rozhodování, zdali v případě komplikací zůstat v zóně smrti přes noc, nebo budou riskovat extrémně náročný sestup. Tomuto dilematu ostatně čelili už v roce 1953 Italové Achille Compagnoni a Lino Lacedelli, kteří stanuli na vrcholu jako vůbec první. Compagnoniho nakonec k sestupu přemluvil až napřažený cepín kolegy. Drsný noční sestup ale nakonec oba zvládli.  

Rakoncaj s Agostinem da Polenzou se o třicet let později naopak rozhodli bivakovat jen pár metrů od vrcholu, aby extrémně náročný sestup nemuseli riskovat. „My jsme si tehdy záměrně ani nevzali čelové lampy. Ona tam byla o rok předtím na tom samém úseku nehoda, kde Japonec (Jukihiro Janagisawa) v noci spadnul,“ vzpomíná Rakoncaj. 

Memento mori

I proto může být klíčové, zdali dokážou jednotlivé výpravy spolupracovat. Pokušení stanout na vrcholu a zdolat jako první poslední velkou osmitisícovou výzvu, se však může ukázat jako příliš silná. „Ale já doufám, že i když ty týmy spolu budou soupeřit, dokážou najít společnou řeč,“ říká Radek Jaroš, který na K2 stanul před sedmi lety. 

Jakékoliv soupeření či taktizování totiž může v důsledku znamenat pro lezce rozsudek smrti, protože jak dokládá malý horolezecký hřbitov nedaleko základního tábora, K2 chyby neodpouští.

„Vzhledem k tomu, že zde zemře zhruba 20 procent lezců, nebylo by překvapivé, kdyby z 50 až 60 lidí tuhle zimu na K2 pět až deset lidí zemřelo. Za předpokladu, že se tedy dostanou nad druhý výškový tábor a Černou pyramidu (cirka 6700 metrů),“ tvrdí specializovaný novinář a horolezec Alan Arnette, který sám vystoupil na K2 v roce 2014.  

I taková může být cena za poslední velké osmitisícové dobrodružství.

Oběd v postupném táboře (6900 metrů)

Tradiční obřad v základním táboře: 

Nirmal Purja, jeden z letošních aspirantů, přišel ve vichřici o stany i vybavení

John Snorri už je v zimě na K2 podruhé

Dvoučlenný tým Tamary Lungerové a Alexe Gavana

You May Also Like